Poslední článek

3. srpna 2012 v 13:54
Tak fajn, jdu zahodit svou lenost a konečně založit ten nový blog.
Nejpozději do dnešního večera vám všem rozešlu adresu na maily, stará SB budu kontaktovat přímo na blogu.
Děkuji vám všem za návštěvnost a podporu, moc si toho cením a těší mne to.
Naty

PS: Pokud ještě nemáte adresu a rádi byste viděli můj nový blog, napište na tento mail:

naty228@seznam.cz

 

Budu stěhovat blog

2. srpna 2012 v 15:42
Poslední dobou je hodně věcí, které bych vám chtěla sdělit. Věci, ze kterých se musím vypsat.. Nic mi nebrání, problém je ale v tom, že o blogu vědí rodiče. Na jednu stranu před nimi nechci nic tajit, na druhou stranu je mi to ale lehce nepříjemné.. Začíná to být ale trochu osobní a nechci, aby si to rodiče četli.
Jen tak pro vysvětlení, o blogu jsem jim sama neřekla a nedala jim adresu. Pamatujete, jak jsem sem psala z Motola? To bylo při návštěvách z tátového, nebo máminého mobilu, pochopitelně si adresu nechali a občas se sem zajdou podívat..
Trošku mě to děsí, znamená to, že si četli i "z mého bulimického deníku", že mají přehled o mém jídlu..

Udělám to zase asi jako minule, nebudu dávat adresu nového blogu rovnou sem, přímo rodičům pod nos :D
Nevím, kdy blog založím, ale asi někdy dneska, nebo zítra.. Všechna SBčka budu kontaktovat :)

Pište mi tedy o novou adresu na tento mail:

naty228@seznam.cz

A připište prosím adresu svého blogu nebo alespoň něco takového ;D
Díky a omlouvám se :)

Jsem...

2. srpna 2012 v 15:26
...v háji...

PS: Omlouvám se za velmi "smysluplný" článek ;)
 


2.8.2012

2. srpna 2012 v 11:25 | n |  Deníček + jídelníček
Dobré dopoledne :)
Omlouvám se za neaktivitu, dnes odpoledne odpovím na všechny maily a všechny vás oběhnu :)

Fajn, stalo se to, čeho jsem se bála. Musím se vrátit k jídelním záznamům a přidat na jídle. Tím, jak jsem se stravovala v předchozích dnech jsem si akorát hustě spomalovala metabolismus.
Vždyť je to taková škoda si ho zase spomalovat... Po pobytě v Motole mám metabolismus hustodémonsky rozjetý, tak proč teda na tom jídle ubírám?
Dneska zajdu do fitka, pokud teda nebude takové vedro, jaké je teď. Fuj, jsem zabedněná v pokoji a stejně umírám vedrem :D Obávám se, že se na to fitko asi vykašlu a půjdu do bazénu :D

Sn: Ovesná kaše z cca 30g ovesných vloček, cca 150ml mléka a hrst borůvek, proteinová tyčinka
Sv: Ovofit ananasový + véélká hrst sypaného müsli z mixit
Ob: 2x kuřecí prsa (kapička oleje :D), cca 150g vařené brambory
Sv: Domácí smoothie (cca 100g borůvky, 1/2 bílého jogurtu, cca 200ml mléka)
Ve: ???

A dneska se přemůžu a dám si nějakou pořádnou večeři!

I'm sorry ;)

1. srpna 2012 v 13:43
Omlouvám se za neaktivitu, nepíšu na blog, neodepisuju na maily...
Neberte to jako ignoraci (ty maily), prostě jen není nálada...
Až se to zlepší, napíšu a odepíšu na maily

Čtvrtek 31.5.2012 - narychlo

31. května 2012 v 21:35 | **Miss_Giraffe** |  Deníček + jídelníček
Dneska jen rychle, musím se ještě učit. Omlouvám se, že jsem vás neoběhla, zítra už je konečně pátek, tak to napravím.

Sehnala jsem krejčovský metr, takže znám konečně své míry.

Prsa: 77cm??? :o

Pas: 65cm

Boky:88cm

Stehno: 49cm


55kg

30. května 2012 v 22:02 | **Miss_Giraffe** |  O mně
Tak tady máte slíbené fotky.
Dneska jsem vás nestihla oběhnout všechny, zítra to doženu, omlouvám se :)

A k těm fotkám... Nechápu, co na mě všichni vidí tak vychrtlého. Kdyby to bylo na mně, ještě bych shodila ta strašná stehna, možná i trošku to bříško.. Tady je celkem ok, ale když se najím, je hnusně obrovské :/
Taky bych trošku chtěla spevnit, všude na mně visí kůže :D


Edit: Pane jo, koukám, že se všichni shodnete na tom, že jsem hubená... Asi bych si fakt měla otevřít oči... Mně nijak nepříjde, že bych byla vychrtlá, ale asi se fakt vidím zkresleně :/

Z mého bulimického deníku - 2. Část

27. května 2012 v 19:44 | **Miss_Giraffe** |  Z mého bulimického deníku
Další dvě hodiny uběhly opět pomalu. Kolikrát mám pocit, že se mi zasekly hodinky. Učení jsem nevnímala, na to poslední dobou myslím čím dál méně. Celé dvě hodiny jsem místo učení přemýšlela, co si dám v poledne k jídlu. Přemýšlela jsem, že bych si někde koupila nějaký pořádný oběd. Neměla bych pak takovou chuť nacpat se sladkostma. Ikdyž, na čokoládu už mám asi týden hroznou chuť. Možná si jí koupím.
Konečně zazvonilo na konec vyučování. Už bylo na čase, té školy mám už plné zuby.Vyšla jsem ze školy v doprovodu kamarádky a kamaráda, opět mlčky. Před školou jsem se s nimi rozloučila a vydala se jinou cestou, směr Tesco. Nakonec jsem se rozhodla, že si žádný oběd kupovat nebudu. Měla jsem chuť na něco sladkého. Kdybych těmi sladkostmi nahradila oběd, žádný veliký rozdíl by to nebyl. Teda, když pochopitelně pominu poměr živin. Mám na mysli jen tu energeticko ustránku.
Vrala jsem si do ruky košík a začala ho plnit jídlem na víkend. První to normální jídlo. Tmavé pečivo, mléko, tvaroh. Automaticky jsem vzala odtučněný, i přes to, že už nehubnu. Pak ještě jogurty, ovofity, sýry, šunku, cottage… Prostě všechno, co budu potřebovat, protože se přes víkend na nákup nedostanu. Bydlím na malé vesnici, která je od civilizace naprosto odkrojena. Když jsem sehnala všechno potřebné, vydala jsem se do oddělení se sladkostmi. Zatím jsem v košíku měla jen samé zdravé a dietní věci. Zatím. Procházela jsem oddělením sušenek a čokolád. Kitkat už jsem dlouho neměla, ten si vezmu. Nebo raději rovnou dva. Kinder bueno, mňam. Jé, a kinder bueno white, to už jsem neměla tak dlouho! Oči se mi rozzářily jak malému dítěti. Trošku jsem se utrhla ze řetězu, házela jsem do košíku všechny možné sladkosti. Miňonky, Mila, kinder pingui, delisa, fidorka… A tím to ještě neskončilo. Chvíli jsem si prohlížela čokolády, váhala jsem, jakou si vzít. Oříškovou, nebo strakatou Milku? Nebo tu plněnou krémem? Nemohla jsem se rozhodnout. Koukla jsem se o regál výš a měla jsem jasno. Šáhla jsem po té velké Milca, té, která má 300g. Vůbec jsem nechápala, proč si to vlastně kupuju. Co s tím budu dělat? V jednu chvíli si vážím přesně 40g cereálií a každý gram navíc uberu, a v druhé chvíli bezmyšlenkovitě plním nákupní košík sladkostmi, jako kdyby měl přijít hurikán a já potřebovala zásoby na měsíc. Snažila jsem se té myšlence bránit, ale někde jsem trochu tušila, že mi to nevydrží ani týden. Možná se po těch sladkostech slehne zem už do zítřejšího rána. Nevím, nechtěla jsem o tom moc přemýšlet. Mám před sebou přece dlouhý pohodový víkend, přece si ho nebudu kazit. Jakmile jsem měla v košíku vše, na co jsem měla chuť, vydala jsem se ke kase. Je to opravdu zvláštní, mít v košíku samé dietní a odtučněné výrobky, kterým zároveň dělají společnost čokolády a sušenky, plné prázdných kalorií. Stoupla jsem si do dlouhé fronty. Proboha, lidi, dělejte! To mám sakra čekat tak dlouho? Měla jsem největší chuť sladkosti rozbalit v obchodě. Ale zas tak bídně na tom ještě nejsem, špetku sebeovládání pořád ještě mám.
Konečně jsem se dostala ke kase. Připadala jsem si trochu trapně. Prodavačka vypadala, že jí obsah mého nákupu absolutně nezajímá, ale stejně, opravdu je to divné kupovat odtučněné dietní výrobky spolu se sušenkami. ,,Tesco kartu máte?" - na tuhle otázku jsem alergická. Vím, že se na to ty prodavačky musí ptát, ale stejně mě to z jakéhosi důvodu vytáčí. ,,Ne, nemám…" odsekla jsem, možná až moc nevrle, což jsem si uvědomila, až když bylo pozdě. Prodavačka jen pozdvihla obočí a oznámila mi cenu. ,,Bude to 329." Dala jsem jí peníze, ale měla jsem pocit, že mě snad musela ošidit. Sakra, tolik? Vždyť jsem toho ani tolik nekupovala. Ikdyž.. možná mě neošidila, vždyť toho mám fakt hodně. Mám i tu velkou Milku, ta také není zrovna zadarmo. Mno nic, přestala jsem se tím zabývat a začala házet nákup do batohu. Kinder pingui a kinder bueno jsem si dala stranou, počítala jsem, že to sním cestou.
Sedla jsem si před tesco a hodila jsem do sebe ty dvě sladkosti. Mňam. Ještě jsem si vyndala Fidorku a také jí snědla rovnou na místě. Nebyla jsem tam ale sama, vedle mě seděly dvě hlasitě diskutující důchodkyně, které nadávaly na české zdravotnictví, cenu léku a na strašlivou bolest zad. Dojedla jsem i tu Fidorku. Ještě bych si dala kitkat. Ale… Vypadalo by to divně. Hubená vysoká holka, která sedí před tescem a v záchvatu žravosti do sebe háže sušenky rychlostí kulometu. Ty důchodkyně si mě začaly prohlížet. Vadí mi to. Vadí mi, když na mě lidi čumí. Ne, že koukají, to mi nevadí.. Ale vyloženě čumí, zírají, jako na nějaké zvířátko v ZOO. Měla bych na to být zvyklá, vzhledem k tomu, že jsem vysoká, mám brýle, dost viditelnou oční vadu a světlé vlasy.. Lidi si mě vždycky prohlíželi víc, než je v davu obvyklé. A teď když k tomu připočteme ještě to jídlo, vážně super podívaná.
Šla jsem si tedy přesednout, aby to nepůsobilo až tak divně. Na tomto místě jsem do sebe hodila kitkat a ještě jednu Fidorku. Musela jsem odolávat, měla jsem sto chutí se rovnou vrhnout na celý nákup. Ne, to vydržíš, za hodinu budeš doma, to vydržíš, uvidíš! Musela jsem se pojistit žvýkačkou.
Koukla jsem se na hodinky. Když si pospíším, stihnu ten vlak, který odjíždí za dvacet minut. A s trochou štěstí se ještě stihnu stavit v pekárně. Vstala jsem. V břiše mi nepříjemně zaškrundalo, přesněji řečeno ve střevech. S trochou štěstí to přežiju a na toaletu to vydržím domů. Rychlou chůzí jsem opustila obchodní centrum a vydala se na metro. Souprava zrovna ujela, bezva, další jede tak za 3 minuty. To bych ještě stihla jednu müsli tyčinku, aniž by lidi blbě koukali. Na holce, která jí při čekání na metro JEN müsli tyčinku přece není nic divného. Fajn. Vyhodila jsem tedy žvýkačku a vyndala pochoutku z batohu. S chutí jsem se do ní pustila. Když jsem dojedla, vyhodila jsem obal a nastoupila do metra, které právě přijelo.
Vystoupila jsem o tři stanice dál, kde se nachází vlakové nádraží. Zamířila jsem rovnou k pekárně. Chvíli jsem tam fascinovaně pozorovala všechny ty úžasné dortíky, koláčky… Nakonec jsem se rozhodla pro fornetti. Koupila jsem si jich pět. 2 vanilkové a 3 šunka-sýrové. Pomalu jsem se vydala k nástupišti, cestou už jsem pochopitelně přežvykovala ty šunka-sýrové. Na nástupiště jsem dorazila akorát, za pět minut měl přijet vlak. Pustila jsem se tedy i do těch vanilkových. Ještě tři minuty, hm, co budu dělat? Žrát, co jiného? Vyndala jsem tedy z batohu další müsli tyčinku a kinder bueno, hned jsem to tam začala hltat. Koukla jsem po lidech kolem, abych se ujistila, že se na mě nedívají. Nechápala jsem, jak tam můžou jen tak stát a nic nejíst. Proč nejí, když mají možnost? Jak to vůbec mohou vydržet nic nepřežvykovat, nemyslet na jídlo?
Konečně vlak přijel. Nastoupila jsem do něj. To je doba, než se rozjede… Měla jsem chuť pustit se do dalšího jídla, ale ne, to už by fakt vypadalo divně. Proto jsem se pojistila žvýkačkou a v duchu odpočítávala minuty, které do dalšího nášupu zbývají.
,,Dobrý den, vaše jízdní doklady prosím"
Ozval se průvodčí. Začal u mě. Naprosto mě vytrhl ze zamyšlení. Pochopitelně jsem zase myslela na to, co budu jíst. Vytáhla jsem rychle peněženku a vytáhla z ní kartu. Bylo mi divné, že si jí ode mne nebere, a že jen povytáhl obočí. Koukla jsem se tedy pořádně na to, co jsem mu podávala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že místo opencard držím kreditku. Paráda, to už jsem vážně tak mimo? Zrudla jsem a rychle šáhla po další kartičce, tentokrát už po té správné.
Cesta vlakem ubíhala fakt pomalu. Všechny minuty bez jídla ubíhají pomalu. Opět jsem si prohlížela své spolucestující. Jakási dívka se skvělou štíhlou postavou zrovna jedla párek v rohlíku. Ta se má, může si dopřát, nemyslet na to a přitom zůstane pořád tak krásně štíhlá.
Konečně jsem vystoupila z vlaku. Proč musím sakra bydlet až na konečné stanici? Rychlou chůzí jsem letěla domů. Jídlo čeká, super. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Auto na dvorku nestálo a psi byli vevnitř, což znamenalo jediné: Jsem sama doma.

Pokračování příště ;)


Z mého bulimického deníku - 1. Část

27. května 2012 v 13:21 | **Miss_Giraffe** |  Z mého bulimického deníku
Otevřela jsem oči a koukla se na budík. Pátek, 5:50h. Za okny svítilo slunce a zpívali ptáčci. Vypadá to, že dnes bude další z těch krásných prosluněných dnů. Pátky mám moc ráda, hned po sobotě je to můj nejoblibenější den. V pátek totiž nemáme odpolední vyučování, končíme už ve 13:00. Mívám tedy celé odpoledne volné.

Bohužel mám také sklony se v pátek přejídat. Není to normální, normální lidé přeci nerozdělují dny na "normální" a "přežírací". Já ale normální nejsem.

Vypla jsem budík, který měl zvonit za deset minut a vstala jsem z postele. Zamířila jsem k zrcadlu a odhrnula si tričko. Přibrala jsem, nebo jsem zhubla? Chvíli jsem se v zrcadle nejistě prohlížela. Pak jsem se narovnala a dala kotníky k sobě. Musela jsem si ověřit, jestli mi o sebe náhodou nezačaly mlaskat stehna. Naštěstí mezi nimi pořád menší mezera je. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se ta mezera náhodou nezmenšila. Opět jsem si odhrnula tričko a rukou si začala ohmatávat břicho. Chtěla jsem se ujistit, že mi přes noc nenarostl žádný špek. Pak jsem se koukla na svůj obličej. Pod očima se mi rýsovaly namodralé kruhy a oči jsem měla opuchlé. Občas se mi stává, že se leknu svého vlastního výrazu. Už několik měsíců se tvářím jak socha, neusmívám se, mám takový prázdný pohled. Rukou jsem si prohrábla vlasy. V tu chvíli se mě zmocnil smutek. V rukou mi totiž zůstal chomáč vlasů.

Šla jsem do koupelny. Po vyprázdnění jsem popadla váhu, svlékla si pyžamo a postavila se na ní. Je to v pohodě, nepřibrala jsem, váha se drží. Klidně si můžu dopřát. S radostným úsměvem na tváři jsem se znovu oblékla.

Přišla jsem do kuchyně a nachystala si snídani. Na kuchyňské váze jsem odměřila přesnou gramáž cereálií a mléka. Ještě jsem do misky nakrájela banán. Měl 127g, já přeci můžu jen 120. Proto jsem dvě kolečka oddělila a i se slupkou vyhodila.

Uvařila jsem si čaj, vzala lžičku a pomalu se nasnídala. Koukla jsem se na hodinky, ještě mám čas, vlak mi jede až za necelou hodinu. Co budu celý ten čas dělat?

Procházela jsem se po kuchyni, když v tom jsem spatřile čokoládové sušenky. Bez váhání jsem se jich zmocnila. První jsem si vychutnala jsednu. Pak jsem si dala další. Ještě jednu. Víc než tři sušenky už v obalu ale nebyly, škoda, ještě bych si dala. Chvíli jsem ještě chodila po kuchyni, otvírala všemožné šuplíky, jestli někde náhodou ještě není něco, co by stálo za snězení. Najednou jsem ale zaslechla kroky, někdo scházel po schodech. Sestra. Přestala jsem hledat jídlo a vrátila se do pokoje. Oblékla jsem se a vyrazila na vlak.


Přijela jsem ke škole. Ještě zbýval nějaký ten čas, tak jsem si sedla před obchod, kde se každé ráno před školou scházím se spolužáky. Chvíli jsem uvažovala, že bych si šla koupit něco na svačinu. Ráno už jsem to stejně podělala těma sušenkama, to už žádná změna nebude. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to vydržím. Abych si zkrátila čekání, vzala jsem mobil a hrála hru. Hru, která o ničem není, jen se tam přehazují kuličky, aby byly tři vedle sebe. Normálního člověka taková hra omrzí po několika minutách. Jenže já jí za poslední půlrok hraju pořád. Není to tak, že by mne bavila, vlastně ani nevím, proč jí pořád hraju. Možná proto, abych se přiměla na nic nemyslet. Když jí hraju, nemusím o ničem přemýšlet, prostě se vypnu a dostanu se do světa, kde se nic nedělá. Světa, kde nemusím pořád myslet na jídlo a na váhu.

,,Ahoj". Otočila jsem se, kdo mě to sakra zase ruší? Nechte mě být, dejte mi sakra pokoj! Spatřila jsem kámošku, která v ruce držela plněný croissant, do kterého se s chutí zakousla. S velkou chutí, trošku mlaskala, což mě štvalo. Ona si ten croissant může dovolit, ona nepřibere. Jak jí to závidím. ,,Hm, ahoj…". ,,Co ti zase je? Tak promiň, že tě zdravím! To už se na tebe nemůže ani mluvit?" ,,Ne, nic, promiň, promiň, já to tak nemyslela, v pohodě. Jak se máš?" ,,Ach jo, Naty, co s tebou?" koukla se na mé nohy. Jelikož bylo teplo, vzala jsem si kraťasy. Kamarádka mi šáhla na jasně viditelné šlachy, které se rýsují u mých kolen. ,,Tohleto je hubený, fuj!" poznamenala. Silou jsem se jí vytrhla a ohradila se ,,Nešahej na mě!!!".

Nevím, proč vždycky vyletím jak čertík z krabičky. Proč jsem poslední dobou na všechny tak nepříjemná. Docela se ještě divím, že se na mě lidi už nevykašlali úplně. Kdyby jo, vůbec, ale vůbec bych se nedivila. Taky, co s holkou, která nemluví, nesměje se, jen pořád na někoho startuje?


Seděly jsme ve škole. První dvě hodiny uběhly velmi pomalu. Naprosto nezáživné hodiny, nic nového jsem se nedozvěděla. Do konce druhé hodiny zbývalo patnáct minut. Koukala jsem na hodinky. Opravdu promarněný čas. Těch patnáct minut by se dalo využít mnohem lépe, třeba během. Za patnáct minut běhu bych spálila cca 150kcal. To je jeden sloupeček Milky. Ano, pořád žiju v jídle, v kaloriích. Koukla jsem po svých spolužácích. Vsadím se, že nikdo jiný na tohle nemyslí. Vsadím se, že se prostě většina z nich ráno normálně nasnídala, aniž by musela odolávat nějakému pokušení. Ti lidé nemají za potřebí se přejídat. Žijí normální život, jídlo berou jen jako jeho nezbytnou součást. Jenže já? Mám to opačně.

Zazvonil zvonek. Třída si sbalila věci a odešla na dvaceti minutovou přestávku. Připojila jsem se ke kamarádce a kamarádovi, jen abych prostě nebyla sama, to by působilo divně. Ikdyž, často bych raději byla sama. Lidi mě akorát vytáčí, pořád otravují, něco potřebují. Vím, tohle zní hodně sobecky a egoisticky, ale já to tak opravdu někdy cítím. Sedla jsem si s nimi do chodby, kde si většina lidí vybalila svačinu. Já ne. Ráno jsem měla ty sušenky, svačinu bych jíst neměla, akorát bych přibrala. Poslední dobou mě až přehnaně zajímá, co kdo jí. Když se třeba někdo zmíní o tom, že si včera vařil večeři, neuvěřitelně mě hned zajímá, co měl, kolik toho měl, s čím to měl.
Koukla jsem se po lidech kolem. Jedna dívka z nižší třídy měla Kitkat, jiná dívka jablko, její bratr měl chleba s čímsi, co vypadalo jako sýr a šunka. Kamarádka měla sušenku Mila a kamarád si rozbalil čokoládu, kterou začal kousat, jako chleba. Jak jim to závidím, můžou si dát, aniž by měli výčitky. Protože nepřiberou.

,,Chceš?" nabídl mi kamarád čokoládu. Odhodlaně jsem zavrtěla hlavou a začala přemýšlet o tom, co si dám k obědu.

Z mého bulimického deníku - Úvod

27. května 2012 v 13:20 | **Miss_Giraffe** |  Z mého bulimického deníku

Rozhodla jsem se, že na tomto blogu budu psát naprosto otevřeně. Tento článek už mám "nějaký ten pátek" uložený ve wordu, ještě jsem ho nezveřejnila ani na minulém blogu. Moc jsem se styděla, a navíc nechci, aby se mnou někdo inspiroval. Popisuju v tomto článku techniku zvracení a navíc se za některé pasáže opravdu moc stydím. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych některé části prostě "cenzurovala". Ale nakonec jsem se rozhodla, že to tam nechám. Ani nepočítám s tím, že někdo bude chtít takhle dlouhý článek číst. Mně to ale nevadí a chápu to, také komu by se tohle chtělo číst ;) Rozdělím to na víc částí, protože to je dlouhé :)

Kam dál